000 Rok zmatků
Popis produktu
Život je nádherná cesta, která je nám všem dána, ale občas se z ní povede vykolejit. Některé změny pak mají fatální následky, některé v nás zanechají jen vzpomínky. Na některých cestách probíhají války, na jiných jsou předem dány rodinné tradice, které se musejí dodržet. Simona má ráda cizince. Je provdaná za Farida, ale ten chytil druhou mízu. To, že nabere dech také Simona a její cesta ji zavede až do Mongolska, nikdo nečeká. Ale v téhle zemi nežijí jen Mongolové. Jaký rok zmatků Simonu čeká?
SIMONA
Prolog
Zamáčkla pravou rukou budík na mobilu. Chvíli jí trvalo, než zvládla vyndat paži zpod peřiny, kam včera večer zaparkovala svoje tělo před celým světem. Růžový polštář a bílá peřina měly být zárukou vyspání do růžova. Rozhodně to ale neplatilo u Simony.
„Doprčic,“ sykla, když jí mobil vypadl z ruky na zem.
Nejraději by se zahrabala někam pod zem, ale osud s ní měl jiné plány. Kolik toho včera vypila? Lahev červeného a pak panák na dobrou noc… možná dva. Takhle to dál nejde. Natáhla levou ruku a lehce se dotkla stejně růžového polštáře na vedlejší posteli. Nikdo tam nebyl – a nikdo tam taky nebude. Mohla vyměnit povlečení, ale nestalo se tak. Před dvěma týdny se rozhodla žít sama a odmítá to změnit. Tak proč je jí tak blbě?
Pomalu vstala, automaticky zapnula kávovar v kuchyni a došla do koupelny. Když procházela velkou předsíní svého bytu v činžovním domě, zahlédla rozcuchanou postavu v zrcadle.
„No fuj.“
Koukala na ni unavená blondýna s kruhy pod očima, v noční košili oblečenou naruby a se zuby špinavými od červeného vína. Oči měla rozmazané, protože se večer neodlíčila. Najednou v zrcadle zahlédla obrys své matky a ten na ni promluvil: „Nikdy si neber cizince. Nikdy!“
Před osmnácti lety se do muže jiné kultury nejen zamilovala, ale přes veškeré problémy s vízem si ho i vzala. No a teď jí ten zmetek odešel ze života a to jediné, co z jejich vztahu zbylo, se právě probudilo vedle v pokoji. Musí uznat, že dcera Daniela se jim povedla, a nebýt té zatracené milenky, kterou si přivedl Farid domů, možná by na manželskou krizi nedošlo.
„Mami, dám si s tebou kafe, než půjdu do školy.“
Permoník s kovadlinkou v hlavě pracoval asi přesčas, aspoň si tak připadala. Jeden úder za druhým jí v hlavě dávaly najevo, že bez prášku na bolest se neprobere. Kde je ten nimesil, co jí předepsala doktorka? Neměla by to řešit analgetiky, ale bolest hlavy začala být nesnesitelná. Plovoucí podlahu v předsíni, po které šlapala bosými chodidly, viděla rozmazaně.
„Jsem zralá tak na dvě kafe,“ zakřičela z koupelny. Vlezla do sprchy a pustila si na hlavu studenou vodu, pak si vyčistila zuby, učesala vlasy a oblékla župan.
Je to nespravedlivé. Mladý člověk chlastá, hulí – a ráno se nahodí a vypadá po sprše normálně. Ona ne. Stárne? Už? Vdávala se mladá a musí uznat, že úplně blbá. Její dceři je
sice sedmnáct, ale to neznamená, že ona je ve svých sedmatřiceti za zenitem. Vždyť v téhle době se holky teprve rozhlížejí po ženichovi a chtějí založit rodinu. Je fakt, že některé jsou už v křeči, aby nezůstaly na ocet, jelikož trh je přebraný, ale jak slýchávala: Každá kráva najde svýho bejka. Ona bejka našla, a pořádného, škoda jen, že se rozhodl rozšířit svoje stádo o další kus. Jenže teď je sama. Nečekala, že ji to tak poznamená. Podívala se znovu do zrcadla. Už se tolik nelekla. Asi to ještě není tak hrozné a stav, kdy si občas dá skleničku, tedy skleničky, nějakého alkoholu trvá teprve týden. Přece z ní po tak krátké chvíli nebude odulá alkoholička?
„Jsi kráva,“ zašeptala. Běžně sprostě nemluví, ale teď to nemohla říct jinak. „Jsi fakt kráva, že jsi to nechala dojít tak daleko.“ Chudák dítě, jak k tomu přijde, že se musí koukat hned po ránu na matku s kocovinou? Neobratně kopla do proutěného koše na prádlo a pak vyrazila z koupelny s úsměvem na tváři. Další den… další den, kdy musí do práce, aby zvládla zaplatit nájem a nakoupit něco do ledničky. Teď se však ještě v klidu nasnídá.
„Mami, včera jsem se s tebou neviděla, ale koupila jsem ti nový make-up na obličej. Tady ho máš.“
Vzala do ruky krabičku s malou skleničkou. Nejdřív se chtěla zeptat, zda už je to fakt tak šílené, že musí používat tenhle druh kosmetiky s nápisem „krycí“, ale dcera ji předběhla.
„Hele, vyrovná to vrásky, srovná pigment, takže ti nebudou vidět ty hnědé fleky.“
… a vrásky, nestihla říct.
Přemýšlela, zda jí ten dárek nehodit na hlavu. Hnědé stařecké fleky? Možná špatná játra z přemíry alkoholu? Ten prý také způsobuje hnědé odstíny. Po týdnu je to blbost. A hlavně, včera to bylo naposledy. Teď začne nový život. Navíc jde dnes ke kamarádce, která je zároveň psychoterapeutka a má svou praxi – a ta jí to jasně vysvětlí.
„Děkuji, hned ho vyzkouším.“
„To bys měla.“
Děti jsou radost, děti jsou koření života, děti jsou plody lásky – a děti vás taky dokážou pěkně naštvat, i když to s vámi myslí dobře. Daniela se krycím make-upem na fleky a vrásky trefila dokonale.
„Jsi zlatá, že na mě myslíš.“
U druhého kafe se konečně probudila a byla schopná radikálně přemýšlet. Farid se dnes večer staví na večeři. Bez milenky. Bez té zmalované mladé holky, kterou si přivedl před Vánoci a myslel si, že je to normální. Chtěl žít ve třech, ale to česká ženská prostě nedá. Termín polyamorie, kdy osoba žije v několika milostných vztazích současně, Simona sice znala a viděla v televizi na tohle téma i pár přiblblých dokumentů.
… jde o toleranci několika milostných vztahů, vysvětlovali všichni zasažení tímto stylem života.
Farid věděl prd o polyamorii. Prostě si jednoho dne přitáhl domů na kávu Kateřinu a chtěl, aby ji Simona obskakovala. Pravděpodobně zapomněl, že z Tunisu, kde žili jeho prapředci v poušti společně s kozami, velbloudy a třemi manželkami, se už před spoustou let přesunul do centra Evropy, kde se polygamie běžně neprovozuje. Tedy asi provozuje, ale takhle veřejně?
Simona se oblékla, použila nový krycí make-up a vysypala si do pusy malý sáček s nimesilem. Zapila ho vodou rovnou z kohoutku a šla do práce. V kanceláři nemohla nic dělat, a tak jen přemýšlela nad posledními dny, týdny a měsíci svého života. Musela je shrnout jednou jedinou větou: Stály za hovno. Ještě že pracuje na finančním úřadě a zrovna teď nemají moc práce. Seděla a čuměla z okna. Dnes naposled budu smutná, řekla si. Chtěla tomu věřit.
