Knihy Danky Šárkové pro děti i dospělé.
Autorka knihy Krkonoše, seznamte se shromáždila informace o našich nejvyšších horách tak trochu jinak. V knize se společně s fotografem pokusila ukázat život v minulých staletích, a vrátit se tak v čase.
Prostřednictvím fotografií v dobových kostýmech. Prolistujte knihou, a možná budete i trochu závidět, jak se dříve žilo bez elektřiny, plynu, aut a hojnosti potravin.
První část knihy vás provede po horských cestách, boudách, ale též zavítáte do měst v podhůří. Ve druhé části se dozvíte, co jsou dračky, žid, poudačky, loktuše a mnoho jiného. Vaše rozhodování, kam se vydat a co poznat, bude díky fotografiím, piktogramům a osobním příběhům autorky mnohem jednodušší.
Tato kniha je určena pro širokou veřejnost. Autorka vás poutavou formou provede do míst, která jsou běžně dostupná, a fotograf vás na svých fotkách oslní východy i západy slunce natolik, že se do Krkonoš budete muset dříve či později vypravit, pokud už v nich roky nežijete.
Tak přijďte pobejt do Krkonoš!
Když jsem dopsala knihu Krkonošská kuchařka a konečnou verzi připravenou pro tisk mi poslala grafička, bylo mi líto, že jsem u receptů nenechala vyfotit hospodyňky v dobových halenkách, sukních se zástěrou a samozřejmě s čepečkem na hlavě. Vypadalo by to mnohem víc dobově a nebyly by znovu oprášeny jen staré krkonošské recepty, ale i část folkloru zdejších horalů.
Proč se držet jen jídla, když Krkonoše jsou nezapomenutelné a mají neuvěřitelnou tradici? Tehdy se dostal do mých mozkových závitů nápad, udělat další knihu. Ano, Krkonoše byly nejchudším místem, ale pro mě a mnohé horaly nejkrásnějším.
Pojďte se pustit do čtení knihy, která by vám měla připomenout, jak byl život tady v horách drsný a zároveň krásný. Jak zde rodiny žily pospolu v jedné chalupě a sousedské vztahy se utužovaly, protože se lidé navzájem potřebovali.
Hlavní důvod k napsání této knihy bylo, abych předala informace mladší generaci. Jak jinak se dá ukázat život ve stoletích v knize, když je všude Instagram a další sociální sítě, které se hemží množstvím storíček? Jak cílit na naše děti?
Fotografiemi!
Každý si dnes může z dovolené dát na svoji zeď fotku a dostane za to své laiky. Všude se to pak hemží obrázky s lyžemi na nohou. Jedna fotka na sjezdovce, druhá na lanovce a třetí s pivem v ruce před stánkem. Dělám to také. Selfíčka, kde se tvářím naprosto přihlouple mám na svých sociálních sítích a hlídám si, jak moc si to prohlížíte.
A co to zkusit jinak? Když jsem oslovila svého kamaráda fotografa Dušana Štrause, který pochází z východního Slovenska, za manželku má Indonésanku a žije v Praze, neváhal ani chvíli a řekl, že do toho jde. Myslím, že nevěděl, co takové výlety s foťákem v ruce, s těžkým batohem na zádech v této severské tundře budou obnášet. Focení za východu slunce, kdy uprostřed noci lezete nahoru, abyste zachytili sluníčko ve své kráse, se dalo v létě ještě zvládnout. Paní zima však měla jiné nároky a ukázala se v celé své podobě. Měli jsme nejen promrzlé ruce, cítili zimu na zádech a studěli nás nohy, ale též nám stále dávala příroda najevo, že ona vše řídí a do záběru poslala mrak, mlhu nebo sněžení.
Dobře nám tak! Stálo to za to!
Krkonoše měly nejméně orné půdy, což souvisí s velkým rozšířením pastevectví a racionálním lesním hospodářstvím. Zkušenosti s horskou pastvou sem přinesli kolonisté z alpských zemí, kteří sem byli přivoláni jako dřevaři. Na letních boudách se nejen pásla zvířata, ale také se zde sklízelo seno.
Kosou se sekala tráva i obilí.
Loktuše se používá k přepravě nákladu, třeba sena, na krátké vzdálenosti. Konstrukčně se jedná o čtverec z pytloviny o rozměrech cca 1,5 x 1,5 m, který má v každém rohu popruh.
V Krkonoších sklizeň obilí nebyla moc bohatá a ani oslavy nebyly nijak velké. Dožínky představovaly konec nouze a začátek dostatku potravin. Z tohoto důvodu se lidé bavili. Vše bylo spojeno s muzikou, radovánkami a tancem.
V chalupách nebyla zavedená elektřina, topilo se v kamnech a místní hospodyňky přesto dokázaly zázraky. Většina toho, co se jedlo se vypěstovalo na místních zahrádkách nebo se chovalo na dvorku či ve chlévech zdejších stavení. Jedlo se hlavně kyselo. To bylo po celý týden.
Za dlouhých zimních večerů ženy ručně oškubávaly praporky peří z brků a pírek, protože peří i s brky se nedalo dát do polštářů, protože bylo tvrdé a procházelo by sypkem. Prázdným brkům se říkalo pápěrky a v dřívějších dobách se z nich dělaly podhlavníky neboli pápěrníky. Z větších per, pokud se z nich neodrala špička, bylo možné svázáním vyrobit mašlovačku na potírání pečiva při pečení. Sedrané peří se cpávalo do džbánů, do dřevěných beček nebo velikých hrnců, které se ovazovaly hustým plátnem.
V roce 1892 nechal hrabě Jan Harrach přivézt pro své lesníky první dva páry lyží. Poté zadala harrachovská lesní správa podle dovezených vzorů výrobu v Krkonoších. Lyže se začaly vyrábět v Dolních Štěpanicích a v Horní Branné. První lyže byly těžké a vyrobené z jasanového dřeva.
Oblečení na lyže rozhodně nebylo tzv. funkční, jak jsme zvyklí dnes. Navíc lyžaři museli na dřevěných lyžích vydat mnohem více energie a naučit se lyžovat bylo mnohem náročnější.
Krkonoše a sklářství patřilo neodmyslitelně k sobě. V mnoha chalupách se vyráběly vánoční ozdoby z korálků -perličkové ozdoby. Po večerech se háčkovalo, pletlo a vyšívalo.
Dámy nosily košile a často kalhoty. Postupně bylo toto prádlo nahrazeno noční košilí. Též bavlněnou. Vyšívané prádlo bylo výbavou každé dívky na vdávání.
Většina porodů bylo prováděno doma s pomocí porodních bab. Lékař býval k porodu volán jen při komplikacích, často bohužel pozdě.
Přepočítávám...
